Hudba

Váš zájem o koncert, audio CD, noty nebo spolupráci, vyjádřete, prosím, zprávou na 
e-mail: marek.slechta@seznam.cz

1. 

Oratorium Kázání na hoře 

- multižánrové oratorium 63´39"

Zhudebněné texty z 5., 6. a 7. kapitoly Matoušova evangelia, nejznámějšího a nejkontroverznějšího Ježíšova kázání, nabádajícího k nejčistšímu, prostému, pokornému a přece důstojnému, pravdivému životnímu postoji, zahanbujícího svou přímostí a otevřeností. Oratorium lze provést v podobě komorní (klavír, zpěv, varhanní mezihry), akapela (SATB), rockové (klasická rocková sestava) nebo písničkářské (zpěv s kytarou).

Video ukázky z Oratoria v komorním
provedení shlédnete zde.

Ukázky písní a skladeb studiové nahrávky komorní verze shlédnete zde.

2. Biblické Žalmy: 

(v úpravě zpěv a klavír)
Zhudebněné biblické žalmy č. :
01, 04, 05, 08, 11, 12, 13, 14, 18, 19, 
20, 22, 23, 24, 25, 28, 33, 65, 66, 67, 
80, 88, 90, 91, 93, 97, 100, 103, 107, 108, 
111, 114, 116, 117, 118, 120, 121, 122, 123, 124, 
125, 126, 127, 128, 129, 130, 131, 132, 133, 134, 
138, 145

... další biblické Žalmy jsou zhudebňovány postupně.

Zájemcům zašlu příslušnou partituru a zvukový vzorek v MIDI nebo MP3 na vyžádání.

3. Let´s Go!

www.lets-go.eu - vokální skupina 2012 - nyní, Praha

Akapelová skupina zaměřená na autentické provedení amerických spirituálů v jejich vznešenosti a původnosti. Písně plné emocí zpívané před i po těžkých životních zkušenostech, nalézající vítězný tón i po prohrách a zklamáních. Povzbuzení pro jedince, rodinu i společenství.

4. Geshem

- vokální soubor 2000 - 2013, Praha, www.geshem.cz

Akapelový soubor, který zpíval bez nástrojů písně z Taizé, americké spirituály a hebrejské písně. Někdo je obdarován pěveckým uměním více, někdo méně, ale když chceme, dohromady nám to zní skvěle.

5. Cáde - Chet

- hudební skupina 1985 - 1990, Ostrava.

Hudební skupina vzešlá ze společenství Křesťanů sobotního dne v Ostravě, zaměřená na křesťanské písně, později zejména písně z Taizé a americké spirituály. Skupina aktivních lidí, kteří se podíleli na zahájení projektu Multižánrové Oratorium Kázání na hoře. Mezi významné lidi, nápomocné ke společné produkci patří zejména Andrzej Bujok, Daniel Bujok (†), Lidia Bondrová, Lenka Hrubá, Irena Antošová a Martin Krynský.

6. Zpěvníky:

Zpěvník American Spirituals Acappella
(akapelové provedení SATB v AJ). Více informací zde:

Zpěvník: Lidové písně v úpravě a cappella + CD
40 lidových písní upravených pro 4 hlasé skupiny SATB nebo soubory. Více informací zde.

Další tituly vydané nakladatelstvím e-noty v edici Choral Library jako samostatné:
Lidové písně (12 písní v úpravě SATB samostatně)
Hatikva, Shema Jisrael (hebrejsky) - (písně v úpravě SATB samostatně)
Nech být mé slzy- žalozpěv SATB nad obětmi holocaustu
Pamatuj Auschwitz- žalozpěv SATB nad obětmi holocaustu
Hvězdy na nebi - žalozpěv SATB nad obětmi holocaustu
Více informací zde.

Zpěvník: Spirituály naděje
50 spirituálů s českými texty, notami a akordovými značkami pro kytaru. Více informací zde.

6. Biblické Žalmy:

(v úpravě zpěv a klavír)
Zhudebněné biblické žalmy č. :
01, 04, 05, 08, 11, 12, 13, 14, 18, 19,
20, 22, 23, 24, 25, 28, 33, 65, 66, 67,
80, 88, 90, 91, 93, 97, 100, 103, 107, 108,
111, 114, 116, 117, 118, 120, 121, 122, 123, 124,
125, 126, 127, 128, 129, 130, 131, 132, 133, 134,
138, 145

... další biblické Žalmy jsou zhudebňovány postupně.

Zájemcům zašlu příslušnou partituru a zvukový vzorek v MIDI nebo MP3 na vyžádání.

7. Tančící varhany

Varhanní hudba je vznešená, působivá, majestátní, odráží niterní pohnutí a inspiruje k pokoře a vnitřní radosti. V sérii čtyř tuctů varhanních skladeb, které vám nabízím k dispozici (noty v PDF, zvukový vzorek: MIDI nebo MP3), je většina rytmických kompletně anebo v podstatné části skladby, což inspiruje k nápadu doplnit sólové varhany baletní nebo taneční choreografií.

Zájemcům o audio vzorek skladeb a/nebo noty pošlu ukázku. Pište na marek.slechta@seznam.cz

8. Folkové písně

Marek Šlechta: Vektor naděje (hudba, text, kytara, zpěv)
12 folkových písní z 80. let na audio CD, ukázky najdete zde.

Vyšlo jako příloha k básn. sbírce Křižovatky mezi řádky (©2017)

Poezie

Něco v nás,
hluboko kdesi,
snad v srdci, snad v duši,
snad v hlavě, temenní čakře,
sestro má, můj bratře,
cosi v nás
toužebně chce
v každé fázi životaklusu
rozverně žít dětský čas
a nepropásnout žádný špás
(Dveře dokořán © 2O19)

Básnické sbírky vydané:

• Křižovatky mezi řádky (©2017)
  

• Blahoslavení caparti (© 2018)
• Dveře dokořán (© 2019)

Autorova cesta vypořádávání se s různými silnými životními zážitky, momenty stresujícími i euforickými, emoce pod drobnohledem anebo v různých úhlech pohledu, v odlišných sférách prožívání, jakožto i náměty společenské existenciality i nesmyslnosti , s holocaustem, nacismem, komunismem a dalšími - ismy včetně konzumismu, vše ve znamení boje proti lhostejnosti a konformismu.

Básnické sbírky nevydané:

• Zasuté vzpomínky (1985 - 2013)

• To není fér, Holofauste (© 2013)
• Život běží, utíká (© 2014)
• Všelijaké okolnosti (© 2015)

Básnické sbírky připravované:

• Holofaustovo osiřelé blues
  

Všemi předešlými sbírkami se vine jako jedna "šedivá nit" téma Holocaustu, kolapsu civilizace 20. století. Zde je sbírka právě těchto textů.

• Písně hvězdných poutí
  

Autorův pokus o vyrovnání se s fenoménem hudby, která je mnohoznačnou částí života dítěte, dospělého nebo starce, která těší, je radostí, provází trápení a léčí.

o  o  o  o  o  o  o  o  o  o  o  o  o  o  o  o  o 

Poezie

Tohle není poezie, ale příběh pravdivoucí, hlas Boží z keře hloží, v nebe zvoucí, tichem řvoucí, Moše zprudka své boty zuje, medituje - nohy snoží, Moše Dayan, jaksi nervózně, však bytostně v prorocký tok hlavu svou noří, Moshe Mendelssohn toleranci a vzájemnému pochopení bytostně se dvoří, je to tak pravdivé jako smetí v louži na popraskaném ledovém škraloupu, Moses Hogan, jenž spirituály svého národa tvoří, je to tak pravdivé jako vývod výkalů z břicha starého roztřeseného pána opírajícího se o statické chodítko a čekajícího na kraji silnice, až si ho někdo všimne a převede přes silnici, samozřejmě po přechodu a na zelenou, i když tu už moc nestíhá, protože interval na projití na zelenou je příliš krátký, ano, krátký, je to nebezpečné, a přechod pro chodce se na chvíli stane řekou a starého pána převozník převáží do Hádu, Šeolu, Alighieriho Pekloráje, to je taky pravda. Ano, přebývat nebo dokonce žít v naší vyspělé postpravdivé, postfaktické, postpraktické, postinformační civilizaci je zhola nebezpečné, obludně zrádné a riskantní.

Virtuálno se mísí s realitou do směsí heterogenního společensko historizujícího vizionářsky předpokládaného (forecastovaného) budoucího technologického kroku, který možná nebude ani tak krokem - skokem, jako spíš šokem nebo krachem, neřku-li strachem, biochemicky genetického zvratu, kterému budeme říkat vývoj (hehe), a budeme si tím tak jisti, až tomu dokonce i uvěříme, ano, uvěříme tomu, co si sami vymyslíme a namluvíme, i když to možná bude krach něčeho našeho, co jsme si ještě ani neuvědomili, natož abychom to pojmenovali a hovořili o tom.

Krach neznámé veličiny, která je v nás i mimo nás, v diagonále spirály zborcené plochy Emauzského kláštera, kde Phil Collins ještě nezpíval tu píseň, že teď je ten "správnej moment", ta pravá chvíle, příležitost Tvýho života, na kterou jsi čekal, Oh, Lord, protože zatím měl chlapec své koncerty a turné po kapitalističtějších pódiích, v zemích, kde demokracie dostává na frak o několik desítek let déle než u nás, v českém rybníčku. Ano, je to píseň "In the air tonight", jako že to cejtí, cejtí to celou svou bytostí, a teď je ta pravá chvíle. Applaus. Interval na přejití na zelenou je příliš krátký, a proto i my jako ten starý roztřesený pán, jdeme, ještě i když už svítí červená. Co nám zbývá? Svítí a my jdeme, doufáme, že to stihnem´, a když slyšíme skřípat brzdy (to se andělé zlobí a mračí se na nás z našeho fiktivně psychoanalytického nebe, andělé v trepkách naší babičky, v teplákové bundě po strejdovi Pepovi, kterej coby varhanní virtuos zemřel ještě mladý, takže neochutnal hořkosladkobolní kyselost adolescentní dospívající svobody v naší zemi.

Zanechal po sobě jen pár tónů, ale takových, které stojí za to: Widorova toccata s krásou překypujícími modulacemi rozložených akordů podepřených pedálovou sekcí, která vás nenechá na pochybách, prostě víte, že "to je ono", že "tak to je" a že "tak to taky bude.", Toccata od Léona Boellmana si brousí tóny na náš rozčepýřený nevkus postmoderních zbytků (zblitků) literatury, výtvarného a hudebního umění. Slzy stáří, slzy pomněnky, slzy vesměs sladkobolního sentimentu, slzy prvoplánově potlačené, vyplakané do hrníčku s vlažným čajem, slzy zapomnění, opomnění, melancholie, trapnosti, bolesti, osamělosti.

(Ale starému pánovi však na druhé straně přechodu pro chodce mává, ó ty hrůzo, světe, vzbuď se, mává, mává na něj ... Holofaust.)

Tohle není poezie, to ostrý paprsek svítajícího slunce prořezává převalující se chomáče polabské mlhy a dává tak najevo svou převahu a že ani nemusí útočit, aby zvítězil, neboť další ještě silnější paprsky už se také derou zpoza hory na východě, kam vzhlížíme s nadějí "co přijde" a "kdo nás zachrání" z našeho postreligiozního komatu. Stromy v blízkém lese přitakávají ve shodném rytmu, svými větvemi tančí balet o tvoření, stvoření, růstu, zralosti, závrati a zániku, neptáš se na utrpení ani na extatické štěstí, neptáš se na blahodárný stereotyp každodenního údělu, neptáš se na osud, protože stromy to všechno sdělují svými až po kořeny zpevněnými trupy - kmeny vskutku přepevnými, respekt budícími. Tady je o co se opřít. A paprsky už teď nepronikají, ale prozařují veškerou živou i neživou hmotu i naši mysl, která se díky opakujícímu se koloběhu nevymkla z kloubů psychoterapeutického náhledu z nadhledu.

Zmije i žabička se rozkošnicky vyhřívají na tomhle sluníčku na kameni. Střevlík měděný jen přeběhl přes hřbet skály a ještěrka se jen mihla v suché trávě a raději zmizla, aby nerušila, mohlo by jí to stát ocas. Žabičce už je jasné, co ji čeká, ale had se najednou otočí jinam a mizí na druhé straně pískovce. Lov se nekoná, serpent má myšlenky na něco jiného a my alespoň vidíme, že námi předpokládaná definovatelnost zase pokulhává neboť všechno je "jak má být" i když jinak, než jsme očekávali.

Žijeme ve svých představách, se svými představami, naše představy a pro naše představy. Žijeme ve svém nepohodlí a úděsu, nadějeplných snech a ve svých nejtajnějších tužbách. Žijeme sami mezi těmi, co nás každodenně téměř pravidelně obklopují, ale i mezi těmi, které potkáme jakoby náhodně, čemuž už dávno nevěříme, protože, jak uvedeno výše, vše je jak má být, ať se nám to líbí nebo ne.

Tohle není poezie, ale pravda, je to tak pravdivé jako naivní úsměv mladičké mažoretky v krátké zdobné sukýnce na prvního máje (děvče, nenastydni nám tady, co bychom si bez tebe počali, kdybys byla nemocná. To bys nám chyběla, nebyla bys na svém místě mezi ostatními mažoretkami a nepochodovala bys s nimi, neusmívala by ses na nás, a nevyhazovala bys nožkama hodně nahoru, a s tou tyčkou bys vůbec nemotala, netočila zprudka, jak ty to sama krásně umíš, co my bychom si bez tebe počali? Že máš v šatně svetr? No v šatně je Ti houby platnej, koukej si ho přinýst a oblíknout. A pak se stav na čaj, dám Ti ho pěkně horkej, ale musíš foukat, aby sis nespálila jazyk. Cukr už tam máš, já vím, že máš ráda sladký. Já taky měla ráda, když jsem byla jako ty, mladá a krásná, naivní a plná ideálů. To všechno se změní, to víš, ale užívej si mládí dokud to jde. Hlavě aby nebyla válka, to pak jde všechno na frontu, ale kdo ví, jak by to bylo dneska, když maj ty atomovky, jestli bychom nebyli hnedka mrtví, když by to tam ti nahoře spustili, kdo se v tom má vyznat?

Znáte to: s těmi, kteří s námi žijí v jedné domácnosti, tj. naše nejbližší rodina, náš partner, děti, máme asi nejkomplikovanější vztahy, s další rodinou (ne vždy, ale mnohdy), se kterou se vídáme sice téměř až na výjimky společenské pravidelně, ale na kratší chvíli a jen občas, se lépe snášíme, dalo by se možná říct, že jsou nám milejší anebo se navzájem trochu ostýcháme, což napovídá ke zdvořilejšímu, ohleduplnějšímu chování. Pak jsou naši přátelé a části rodin, se kterými se vídáme třeba jedenkrát za čtvrt nebo půl roku. Tam máme chování nutně přátelské. O dění v životech těchto našich přátel nebo vzdálených členů rodiny se dozvídáme většinou zprostředkovaně, z třetí ruky, což ale křiví naše postoje, protože každá taková zpráva je současně i komerntářem a hodnocením, což je subjektivní a v souvislostech může nakonec být úplně jinak. No a pak jsou Ti, které vídáme jednou za rok, za dva. Před nimi jaksi podvědomě chceme vypadat lepší než jsme a oni před námi, a tak jsme veselí a dáváme najevo, jak nás to všechno baví a jak jsme "cool". Tam se uplatňují různé "znouzectnosti" a "zaručené", byť mnohdy těžkouvěřitelné pravdy atp.

Vytvořeno službou Webnode